„Jsme rádi, když diváci Za školou cítí sounáležitost s tím, o čem mluvíme a hrajeme,“ říká David Czesany

Ptal se Karel Škrabal

V rubrice Články Za školou naleznete rozhovory s umělci spojenými s klubem Za školou, postřehy našich autorů i recenze premiér, které v klubu Za školou proběhnou.

vstup -> PROGRAM # FACEBOOK # INSTAGRAM # KONTAKT <- vstup

David Czesany, režisér divadelního spolku Nahý v trní, který je divadelní scénou klubu Za školou

Jak si výrazný divadelní soubor Nahý v trní poradil s malým prostorem v bubenečském klubu Za školou? Proč se rozhodl pro témata a inscenace, která se inspirují zajímavými okamžiky jako je příběh sportujícího básníka či bourání města kvůli těžbě uhlí? A proč zvolil za svůj základní inscenační jazyk poezii? O divadelní scéně, která se za poměrně krátkou dobu etablovala v klubu Za školou, jsme hovořili s principálem souboru, divadelním režisérem a hercem Davidem Czesanym.

Jak jste se ocitli se souborem Nahý v trní v klubu Za školou a proč?
David Czesany: Přes herečku a kamarádku Lucii Roznětínskou, která přišla s ideou, že by se klub Za školou mohl stát domovskou scénou Nahý v trní a přesvědčila o tom jak majitelku Michaelu Lebedovou, tak i mě.

Když si poprvé uviděl malý prostor sálu klubu, co jsi si řekl, co tě napadlo?
David Czesany: Že je příjemný a hlavně tak akorát velký pro naší produkci. A taky, že je za školou, kam jsem chodil na základku. A právě i za tu školu. Ale Za školou neexistovalo a my museli jinam.

…klub je příjemný a hlavně tak akorát velký pro naší produkci…

Jak vznikl soubor Nahý v trní, jak se tvořil personálně?
David Czesany: Divadelní spolek Nahý v trní založil v roce 2013 režisér Uroš Trefalt (společně se scénografem Petrem B. Novákem a právě Lucií Roznětínskou a možná tehdy ještě s někým), když pod touto hlavičkou uvedl inscenaci Duende (autoři textu byli Ladislav Karpianus a Jiří Suchý z Tábora) na menším prostoru půdy Divadla Na zábradlí, hráli Lucie R., Gabriela Míčová a Martin Pechlát. Pak ten Nahý v trní dlouho spal a nic se nedělo. Se sousedem a kamarádem archeologem Ivem Štefanem jsme několik let po hospodách teoretizovali o pokusu společně inscenovat nějakou poezii. Nakonec jsme měli v roce 2019 premiéru Zóny v Divadle X10. V té době se mnou učila na Vyšší odborné škole herecké Lucie R. Nejen, že jsme ji přemluvili, aby s námi do toho šla, ale ona i domluvila hraní v X10 a hlavně také umožnila přes Uroše a Petra použít právní subjekt Nahý v trní. V Zóně s námi také byl bývalý student VOŠH Václav Hoskovec, v té době symptomaticky herec v angažmá Divadla Rozmanitostí v Mostě. Na naše další projekty Hanče a Šebka byli kromě Václava přizváni také absolventi herectví na VOŠH Michael Dean, David Kupček, Olga Bojková a Julia Issa. Celkem jsme se v této sestavě semkli.

Členkou vašeho souboru je výrazná herečka Lucie Roznětínská, chystáte pro ni nějaké představení na míru?
David Czesany: Statutárním šéfem Nahý v trní je stále režisér Uroš Trefalt a já doufám, že už pečlivě připravuje činoherní inscenaci, která bude především pro Lucii. Ale určitě to neznamená, že by se Lucie už neobjevila i v nějaké další inscenaci divadla poezie.

Lucie Roznětínská v inscenaci Zóna

Dalším nepřehlédnutelným hercem vašeho souboru je Ivo Štefan, jinak archeolog či dříve lídr skupiny Skrytý půvab byrokracie. Jak se dostal na vaše pódium?
David Czesany: Základně jsem se o tom už zmínil. Ale je třeba dodat, že ty tři projekty divadla poezie jsou hlavně nás dvou. Také jsem přišel s nějakými návrhy na autory, či témata. Ale Ivo je pečlivější a soustavnější čtenář poezie a zatím jsme realizovali vždy jeho návrhy. Má chuť hrát a posílat moje návrhy scénářů k přepracování.

Prošel jsi jako umělecký šéf významnými scénami jako bylo A studio Rubín, Činoherní studio Ústí nad Labem či Divadlo Na zábradlí. Jak se ti líbí Za školou?
David Czesany: Zažil jsem v těch divadlech spousty krásných tvůrčích chvil a někdy snad i určitou euforickou harmonii, ale velmi špatně jsem snášel tlak na diváckou úspěšnost od vedení či zřizovatelů a později i tlak od herců, kteří chtěli hlavně podpořit svoje ambice. Byl jsem ve stresu a začal dělat všechno špatně. Na zábradlí jsem vyhořel a nechtěl se k divadlu vrátit. Teď jsem těch tlaků a stresů převážně zbaven a baví mě to. Navíc Za školou je milá a vstřícná majitelka prostoru Michaela Lebedová. Snad to chvíli vydrží.

David Czesany v inscenaci Zóna

Vašim prvním představením Za školou byla inscenace Sprinter Jan Hanč. Proč?
David Czesany: Nic jiného jsme v červnu 2025 neměli, Zónu jsme po letech obnovili až v listopadu a Šebek měl premiéru v prosinci.
Hanč byl členem umělecké Skupiny 42 a reprezentoval Československo ve sprintu. Jak píšete o představení, za jeho života mu nevyšla žádná sbírka a štafeta na olympiádě v Berlíně 1936 nenastoupila. Jak je pro vás inspirativní či důležitý okamžik neúspěchu a jeho prožívání a zvládání?
David Czesany: Asi zásadně. Bez prožití hrůzy by nebylo věrohodné jupíí a bez vědomí smrti by nebyl život.
Téma prohry, ovšem ne jako příběh člověka, ale jako tragédie celého města, je inscenace Zóna. Jde o básnické ztvárnění řízeného zániku Mostu kvůli těžbě uhlí v době komunismu. Podle čeho jste vybírali texty, které tam zazní?
David Czesany: Autory textů – Emila Juliše, Evu Oubramovou a Luďka Markse doporučil Ivovi profesor Jan Klápště (už nevím, jestli všechny nebo Markse dodal Ivo), který se jako archeolog v sedmdesátých letech minulého století účastnil bourání starého Mostu. Já se pak snažil z některých jejich textů připravit scénář, který by měl smysl a vývoj. Juliš byl pozorovatelem dění, Oubramová jako obyvatelka Mostu a také archeoložka aktérkou a Marks tam působil jako archeolog později. Ale hlavní postavou je tam Oubramová, která napsala dost básní o bolestném bourání jejího města.

Velmi se mi v představení líbí scéna a práce s minimálními prostředky, které se doplňují. Například policejní páska ohraničující území, kam se nesmí a k tomu historické záběry demolice budov, včetně práce s nimi v závěru, který nebudu úplně prozrazovat. Jak vzniká scéna vašich představení?
David Czesany: Úplně nevím. Dlouho pracujeme s textem, co říkáme, jak říkáme a hlavně proč říkáme a pak to snad nějak vyplyne.
Zatím posledním kusem je inscenace Šebek a Karel zpracovávající nevyjasněný osud básníka Karla Šebka. Lákavé a v kontextu poezie atraktivní téma, a to nedlouho poté, co vyšly sebrané spisy této surrealistické legendy. Bylo složité vymyslet, jak na to?
David Czesany: První verzi scénáře jsem poslal Ivovi a ten mi pak v hospodě řekl, že tomu vůbec nevěří. Byl jsem z toho nešťastný, protože byla spousta rešerší, textů o autorovi, mraky básní a já nevěděl, jak se v tom všem znovu a jinak vyznat. Pak najednou něco cvaklo a už to tak složité snad nebylo. Výpovědi pod vlivem LSD mně přišly surrealisticky autentičtější než v leckterých básních bez tohoto vlivu. Ale divadelně je to určitě nejnáročnější inscenace pro nás. Příprava a zkouška na představení je dost důležitá.

David Czesany v inscenaci Šebek a Karel

A divácký ohlas je jaký?
David Czesany: Ale jo. Ta atraktivita tématu asi funguje.
Jaké náměty se chystáte zpracovat dál?
David Czesany: Teď nevím. Napadá mě, že budeme hledat v ženské poezii. Zatím se ale nic neděje. Chvíli počkáme.
Jak si představujete budoucnost spolku Nahý v trní dál. A zůstanete Za školou, i když vaše sláva začne stoupat k nebesům?
David Czesany: Snad se nám podaří ještě něco udělat a budu rád, když to bude Za školou.
Ještě pozvánka na závěr. Proč by měli přijít diváci na vaše inscenace, co zažijí jiného než jinde v divadle?
David Czesany: Pardon. Takhle to neumím. Budeme rádi, když přijde kdokoli a bude cítit určitou sounáležitost s námi a s tím, o čem tam mluvíme (hrajeme).

Divadelní spolek Nahý v trní

vstup -> PROGRAM # FACEBOOK # INSTAGRAM # KONTAKT <- vstup