Druhý díl představení prvního z básníků klubu Za školou Josefa Straky, který Za školou působí jako dramaturg a podílí se na tvorbě hned několika pořadů. Je sice původně psycholog, dokonce psycholog ekonomický, ale v současnosti se věnuje poezii „na plný úvazek.“ Videorozhovor s ním uvidíte zde.
Josef Straka (1972, Jablonec nad Nisou) vydal v devadesátých letech básnické sbírky a… jiné časy a Proč. Následovaly knihy básnicko-prozaických textů: Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008), Malé exily (2014). V roce 2018 vydal v nakladatelství Cherm knihu fragmentárních básnických próz Cizí země, v témže roce mu v Rumunsku vyšla antologie jeho textů s názvem Hotel Bristol v překladu Mircea Dana Duty a v roce 2019 v berlínském nakladatelství PalmArt Press překlad jeho knihy Kostel v mlze (Kirche im Nebel) v překladu Petry Grycové-Liebl.
Jeho texty byly přeloženy do šestnácti jazyk. Zúčastnil se mnoha zahraničních festivalů, například v Mexiku, Řecku, Bulharsku, Polsku nebo Moldávii, byl rovněž hostem Struga Poetry Evenings v Makedonii či festivalu Poetik Bazar v Bruselu. V listopadu 2022 pobýval jeden měsíc na stipendiu v Norimberku díky Pražskému literárnímu domu, kde pak četl, o rok později, v tamější Bernsteinzimmer. Přítomné texty jsou z let 2012–2023.
Texty z projektu ZARAKA 2012–2023
(Společný projekt s výtvarníkem a designérem Martinem J. Pouzarem. Výstava proběhla od konce září do konce října 2023 v jablonecké Univerzitní galerii N)
Ponorka – rodné město
(Text napsaný po vernisáži 28. září 2023)
Najednou bezbřehá slabost
Nedaná do vět, ani jinak
Zrak, který klouže po věžích a domech neurčitého rodného města
Stopy čehosi, čemu se říká 32 let
Nořím se v bary, abych uviděl
Zaslechnutá slova od vedlejšího stolu
Mluví podivnou „réde“
Skoro nerozumím, ale nakonec je to čeština
Taková ta mafiánsky nekonkrétní, zahuhlaná
Jistá slova znamenají v jejich řeči naprosto něco jiného
Jazyk je zašifrovaný
Všelijaké kódy, kostičky a obrazce
Jejich „pauriš“ je tak zmutovaná
Obalená všemi těmi tekutinami
Až je z toho jen nechutný pastiš
Mluví fotbalovou terminologií
Vylučují slovy
Stále se pohybují v jakémsi pomezí, či lehce mimo
Házejí nejistými sumami a jmény, které kdovíkdo zná a že ti mohou cosi zprostředkovat
Dívají se nepřímo a přitom sledují, jak se chovám já, proč jsem zde, proč narušuji jejich teritorium, vymezené území
Nakonec jeden z nich chrstne trochu piva
Jakoby pro výstrahu, nebo také ne
Možná je to jen všechno nešťastná náhoda
Zástupci dvou způsobů života, kteří by asi neměli navštěvovat stejné bary, sedět tak blízko sebe
Spolustolovníci u jejich stolu ale trpí jakousi zvláštní ponorkou
Jsou do sebe až přespříliš uzavřeni
Jako by se báli vystřídání
Nebo nějakého nečistého faulu
Bar se postupně propadá do temně purpurového, fialového hluku
Už to nejsou barvy, ale šumy, hluky a údery
Směsice zvuků
Přinášejí další dvě deci vína
Ale asi už se vše schyluje k závěru
I když někteří očekávají možné prodloužení, nastavení času
Minuty se smršťují i roztahují zároveň
Nakonec vycházíme ven
Pánové, co si říkají tajně Zaraka, si ještě povídají
Hodiny odbíhají někam jinam
Město je zas něčím uzavřeno, oním velmi pozdě
A my též říkáme „velmi“, ale je to naprosto z jiného důvodu
Jdeme pak domů, každý zvlášť
Naše postavy se vytrácejí
Procházím pak ulicí 28. října, kde nikdo není, a možná ani já ne
Celá ta divná stavebnice života a jeho nesnadnost
(Text pro vernisáž projektu ZARAKA, 27. září 2023)
Trauma v jedné z ulic
ublížení jako součást příběhu
odpověď nabízející se stejně jako znejistění:
další rozmazání
nalézané jako někdy to nejvíce zbytečné
nebýt pak na chvíli je osvobozující pocit
další ranní rozjitření
postupné vytrácení slov
dohledávání sama sebe v odpoledních návratech odněkud
všechny ty aleje
a pak zas jiná tvář onoho „nebýt“
projíždíš ten úsek náhradním linkovým autobusem
nové kroky na starých místech
svíravé ticho: věty a slova jsou zpola zakryta
za nějakou víceméně průhlednou deskou
za plechem, kovem, laminátem nebo dřevem
vlastním životem
jenže jsou tu ještě jiná slova: ta zašeptaná i vykřiknutá
někde tu stále musejí být
vnímat to
celou tu nesnadnou stavebnici života, způsoby zamlčování, odkrývání
Květen 2014 / květen 2023
sjíždíš, v jakési dovedné pravidelnosti
slovy dolů
skladba souvětí „proviňuje“
a lehce se nedokáže zachytit
tápe, nohy, aspoň se ti to tak zdá, se trochu třepotají
vidíš, jen když zakloníš hlavu
tma, se záblesky
nohy ještě, a slova už absolutně ne
tedy mlčení, nebo chrčení, či jak to nazvat
pojmenovat, než se neudržet
a pak zas jdu po nějaké ulici
míchají se jejich názvy, někde je to česky, jinde jiným jazykem
aspoň to nebude příliš srozumitelné
aspoň a nějaké to utěšování
na které nemám, kdo ví proč, náladu
později se zachycuji zvuku: trochu electroswing, zčásti zašumělý electrobeat
už nikam nedojdu
poskládám slova, ticho dlouhých, průchozích „undergroundových“ pasáží
nápisy, reklamy, poutače a upoutávači, polostažené rolety
fronta žadatelů stojících v jakémsi znuděném roztoužení před výklenky bankomatů:
turniket vlevo drobně pípne
***
a pak mít představu konce
neustálou a danou
zastavení v přímém světle
aby se pak naše kroky zase rozešly
nikdy se zcela nedobrat podstaty
každodenní pokusy, zmar a zaslechnutá slova naděje
pokračovat, jak jinak
v namodralém stínu prosincového slunce
lednové tmy
Texty vyšly v literárním obtýdeníku Tvar v březnu 2024. Dnes Josef Straka (mimo jiných aktivit) působí v klubu Za školou jako dramaturg několika pořadů.